Umělá inteligence a budoucnost práce: Čeká nás prosperita, nebo společnost bez zákazníků?

Co si myslí ChatGPT:

Technologické revoluce vždy měnily pracovní trh. Mechanizace nahradila část fyzické práce, počítače proměnily administrativu a internet vytvořil celá nová odvětví. Některé profese zanikly, jiné vznikly.

Umělá inteligence však přináší jednu zásadní odlišnost. Poprvé se ve velkém měřítku automatizují nejen manuální a rutinní činnosti, ale také práce založená na znalostech, analýze informací, rozhodování a tvorbě.

Programování, účetnictví, zákaznická podpora, administrativa, marketing nebo některé manažerské činnosti – to všechno jsou oblasti, ve kterých může AI během příštích let výrazně snížit potřebu lidské práce.

Jak ale bude svět vypadat za deset nebo patnáct let? Podívejme se na dva krajní scénáře.

Nejhorší scénář: Bohatá ekonomika, chudí lidé

Představme si rok 2040. Umělá inteligence a robotizace dosáhly takové úrovně, že firmy dokážou vyrábět zboží a poskytovat služby s pouhým zlomkem zaměstnanců, které potřebovaly o patnáct let dříve.

Na první pohled jde o ekonomický úspěch. Produktivita roste, náklady klesají a firmy dosahují rekordních zisků.

Jenže postupně se objevuje problém.

Pokud podnik, který zaměstnával tisíc lidí, dokáže stejnou práci vykonávat se stovkou, zbývajících devět set zaměstnanců musí najít jiné uplatnění. Co když ale podobnou transformací procházejí téměř všechna odvětví současně?

Nová pracovní místa sice vznikají, ale nemusí jich být dostatek. A především nemusí odpovídat kvalifikaci a možnostem lidí, kteří o práci přišli.

Vzniká paradox: společnost dokáže vyprodukovat více než kdykoliv předtím, ale stále větší část obyvatel si její produkty nemůže dovolit.

Ekonomika se může dostat do nepříjemné spirály. Firmy automatizují, snižují počet zaměstnanců a zvyšují produktivitu. Domácnosti však přicházejí o pracovní příjmy, omezují spotřebu a podnikům postupně ubývají zákazníci. Ty reagují dalším snižováním nákladů.

Samozřejmě nejde o nevyhnutelný vývoj. Levnější výrobky, nové služby, investice nebo přerozdělování příjmů mohou tento mechanismus zmírnit. Pokud by ale přínosy automatizace zůstávaly soustředěné u relativně malé skupiny vlastníků technologií a kapitálu, mohl by vzniknout vážný společenský problém.

Střední třída, která dnes stojí z velké části na kvalifikované intelektuální práci, by mohla výrazně oslabit. Ekonomická nerovnost by rostla a spolu s ní i společenské napětí.

Nejhorší budoucností tedy nemusí být svět, ve kterém není dostatek potravin, výrobků nebo služeb.

Může jí být svět, ve kterém je všeho dostatek, ale velká část lidí k tomu nemá ekonomický přístup.

Nejlepší scénář: Když práce přestane být podmínkou přežití

Nyní si představme stejný rok 2040, stejně vyspělou umělou inteligenci a podobnou úroveň automatizace.

Tentokrát se však společnost dokázala přizpůsobit.

Produktivita výrazně vzrostla, ale její přínosy se promítly do životní úrovně většiny obyvatel. Výrobky a služby zlevnily, pracovní doba se postupně zkrátila a lidé získali více prostoru pro rodinu, vzdělávání, zájmy nebo vlastní projekty.

Místo pětidenního pracovního týdne se v některých odvětvích stávají běžnými tři nebo čtyři pracovní dny. A to bez odpovídajícího poklesu životní úrovně.

Umělá inteligence umožňuje jednotlivcům a malým týmům dosahovat výsledků, které dříve vyžadovaly celé organizace. Vznikají nové podniky, služby a možnosti osobního rozvoje.

Zároveň se mění vztah společnosti k práci.

Dnes je pro většinu lidí zaměstnání především prostředkem k zajištění existence. V optimistickém scénáři by se práce mohla postupně stávat více otázkou zájmu, seberealizace a společenského přínosu.

To samozřejmě neznamená, že by lidé přestali pracovat. Stále by existovaly činnosti, které vyžadují lidský kontakt, fyzickou přítomnost, odpovědnost nebo osobní rozhodování. Jen by nebylo nutné věnovat jim tolik času.

Zásadní otázkou by bylo rozdělování vytvořeného bohatství. Mohlo by jít o kratší pracovní dobu, širší vlastnictví kapitálu, dostupnější veřejné služby nebo některou formu základního příjmu. Žádné z těchto řešení není jednoduché a každé má své ekonomické i společenské důsledky.

Největším úspěchem AI by nakonec nemuselo být to, že dokáže pracovat místo člověka, ale že člověk nebude muset pracovat tolik jako dnes.

Stejná technologie, dvě odlišné budoucnosti

Na obou scénářích je pozoruhodné, že technologicky mohou být téměř totožné.

V obou případech AI dramaticky zvyšuje produktivitu. V obou nahrazuje velkou část rutinních i odborných činností. V obou umožňuje vytvářet více hodnoty s menším množstvím lidské práce.

Rozdíl spočívá především v tom, jak se společnost s touto změnou vypořádá.

V pesimistickém scénáři vede automatizace k ekonomické závislosti, koncentraci bohatství a ztrátě pracovních příležitostí.

V optimistickém scénáři vede ke kratší pracovní době, vyšší životní úrovni a větší osobní svobodě.

Skutečná budoucnost bude pravděpodobně někde mezi těmito extrémy. Navíc nebude ve všech zemích a odvětvích stejná.

Některé profese se mohou změnit během několika let, zatímco jiné budou ještě dlouho fungovat podobně jako dnes. Fyzická infrastruktura, zdravotnictví, stavebnictví nebo řemesla mají jiné podmínky automatizace než kancelářská práce.

Stejně tak nelze předpokládat, že každá firma okamžitě využije všechny dostupné technologie. Překážkou mohou být náklady, bezpečnost, legislativa, nedostatečná integrace nebo prostá organizační setrvačnost.

Třetí scénář: Když je snadné všechno vyrobit, ale těžké cokoliv prodat

Existuje ještě jeden možný vývoj, který si zaslouží pozornost.

Představme si, že vytvoření kvalitního softwaru, marketingové kampaně, analýzy nebo digitálního produktu bude díky AI otázkou hodin místo týdnů či měsíců.

To zní jako mimořádná příležitost pro podnikatele. A nepochybně jí bude.

Jenže co když stejnou možnost získají prakticky všichni?

Pokud dokáže kvalitní aplikaci vytvořit jeden člověk za několik dní, samotná schopnost programovat přestane být tak významnou konkurenční výhodou. Trh se může zaplnit obrovským množstvím produktů a služeb.

Jejich výroba bude levná, ale získat zákazníka může být stále obtížnější.

Hodnota se tak může přesouvat od samotné tvorby k něčemu jinému: důvěře, značce, znalosti zákazníků, přístupu k trhu a schopnosti skutečně řešit jejich problémy.

Podobný vývoj může zasáhnout i další profese. Pokud bude možné téměř okamžitě vytvořit text, grafiku, analýzu nebo návrh řešení, nebude rozhodující pouze kvalita výstupu, ale také jeho důvěryhodnost, relevance a skutečný přínos.

V ekonomice, kde je stále jednodušší něco vytvořit, může být nejtěžší přesvědčit někoho, že právě váš produkt stojí za pozornost.

Co tedy bude mít v budoucnosti hodnotu?

To nás přivádí k možná nejzásadnější otázce celé technologické revoluce.

Dosavadní ekonomika stojí do značné míry na tom, že lidská práce je omezeným zdrojem. Firmy potřebují zaměstnance, protože bez jejich schopností, času a zkušeností nedokážou vytvářet požadované produkty a služby.

Co se ale stane, pokud umělá inteligence dokáže většinu ekonomicky užitečné intelektuální práce vykonávat rychleji, levněji a nakonec možná i kvalitněji než člověk?

Budou lidé stále potřební především jako pracovní síla?

Nebo se hodnota lidské práce začne stále více odvíjet od vlastností, které lidé oceňují právě proto, že jsou lidské – osobního kontaktu, důvěry, kreativity, empatie, odpovědnosti a společenských vztahů?

A ještě důležitější otázka: Pokud už společnost nebude potřebovat tolik lidské práce, jak zajistí, aby lidé měli prostředky k životu?

Technologie sama o sobě na tuto otázku neodpoví.

Umělá inteligence může přinést období mimořádné prosperity, ale také prohloubit ekonomické a společenské rozdíly. Její schopnosti budou důležité, avšak stejně zásadní bude způsob, jakým se rozhodneme jejich přínosy využívat.

Možná tedy nejde o to, zda nám AI vezme práci.

Možná bychom se měli ptát, zda dokážeme vytvořit společnost, ve které ztráta potřeby pracovat nebude hrozbou, ale příležitostí.